Realita

15. 05. 2010 | † 28. 05. 2011 | kód autora: hi4

Přišla dom.

Pryč byla přesně hodinu a půl.

Vzali ji jezdit na koni. Už s tím otravovala asi tejden. Že nechce zbytek života prožít v kleci vlastního strachu (tak tuhle frázi zná z BoG). Jen proto, že kdysi dávno jezdila. A pak spadla. Od té doby koně neviděla.

Mám z ní blbej pocit. Vždycky ji něco chytne, v lepším případně na rok, v horším na dva dny. Úplná posedlost. Čímkoli. Všechno se naučí nazpaměť, hraje si na odbornici, případně si předmět zkoumání pořídí. A přejde ji to. Teď třeba to byli koně.

Těšila se, jak pojede, nechtěla ztratit ani chvíli, vytáhla svoje koňský knížky z dětství a pátrala. A to jen proto, že jí kdosi řek, že by ho zajímalo, jestli ještě někdy sedne na koně, a že kdyby opravdu začala jezdit, tak by jí asi koupili koně. Detailně mi popisovala, jak to byl nádhernej pocit, sedět na zádech zvířeti, cítit to splynutí duše. Tohle klišé zopakovala stokrát, než usnula.

A teď se vrátila.

Na oné jízdárně měli tři koně. Vedla to žena, která ji učila jezdit jako malou. Vytáhli jí na jízdy Verdiho, nejvyššího koně z celé stáje, jak si ho pamatovala ještě z osady Lípy. A pak seděla v sedle. Byla rozmálaná, nohy jí dřely a vůbec to ten harmonickej pohyb nepřipomínalo. O splynutí duší nemohla bejt ani řeč, na mrňavým kruhovým pískem vysypaným plácku.

Mlela o tom fakt předím týden. S holkama. Svejm vzpomínkám nasazovala šťastnou masku, jak je vypouštěla z pusy. Jak bezostyšný lži. A snažila se obelhat i sama sebe. A když slezla z koně, po tom, co si představovala jako pohádku, prostě pochopila, že to tak už nikdy nebude.

Ano, může chodit dál na hodiny. Ale co jí to dá? Nemá čas. Na koních se střídá dvacet lidí. Žádná šance o nějakým splynutí duše, či co. Kůň si ani nepamatuje všechny ty tváře. Bude prostě jedna ze zástupu.

A má blok. Psychickej. Malý holčičky na koních. Jednou viděla předávání jakýchsi dětských cen. Vyhrála malá holka s vlastním koněm. Všechno v ní kypělo. Rodiče se smáli a říkali, že z ní mluví závist. Teď ví, že jen nenávist.

Lidi, co jen chodí ke koním, si spojuje s labilníma troskama. Lidma, co maj koně úplně všude, všude, všude, na polštářích a tričkách a tapetách v obýváku. S těma, co svůj život věnujou koním, i když nikdy žádný neměli. Koně nemůžete mít. Můžete ho jen vlastnit.

A bohatý lidi si zas spojuje se snobákama, co každej tejden pořádaj hon na jelena na koních, se šlechticema a lordama nebo s handlířema a nemyslí si o nich nic lichotivýho.

Pro ni je nemožný patřit do druhý skupiny.. A do tý první patřit nechce. Neví, co by jí to mohlo dát. Ztah ke koním je neosobní až chladnej.

A teď je hrozně zklamaná. Světem. Jako malá chtěla bílýho koně, na kterým by jezdila do lesa a měl by výběh hned na louce naproti jejímu domu. Ráno jako malá princeznička vstávala a přes louku se za siluetou hřebenu rýsovalo vycházející slunce. Teď se jí ničej sny. Louka je rozhrabaná bagrama. Tam, kde v zimě čtrnáct let jezdívala na saních, bude stát dům dvou přešťastných bláznů a jejich malýho smrada. Je vzteky bez sebe.

Nejenže se její sen neplní-nemá prince ani princeznu, nežije ve svým šťastným vesmíru, nemá koně ani les na romantickou projížďku, v nohách postele jí nespí perský bílý kotě s velkejma modrejma očima a červenou mašlí, vlastně nemá ani postel s nebesy pohodlnou, jak kdyby spala v obláčku. Chtěla celej den běhat po stráních a dovádět, místo toho chodí do školy. Chtěla moc a peníze, aby zbavila svět zla a všichni ji měli rádi, chtěla zámek a přátele a místo toho hnije tady a teď.

Vlastně mi zalichotila. Že mě neopustí. Že jsem aspoň přízrak jejích snů, i když mám vypoulený oči a olezlej ocas. Hlavně že mám klabonosej profil a černou barvu jako kladrubskej kůň.

 


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.